Pověsti o Únanově

O trati v Losolosích

Nedaleko Únanova v Losolosích se za napoleonských válek odehrála krvavá bitva, ve které padlo mnoho francouzských vojáků. Řada z nich zde byla i pochována. O místech jejich posledního odpočinku se vypráví následující pověst.
Bylo to v noci na Dušičky. Únanovský ponocný šel jako obyčejně na obchůzku a najednou slyší nějakou hudbu. V duchu si povídá: "Copak ani dnes nedají mrtvým pokoj, že musí kapela hrát!". Ponocný se zastavil a poslouchal, odkud ta hudba jde. Zdálo se mu, že z pastvišť, zamířil tam a dostal se až k hrobům francouzských vojáků, které byly pootevřené a tak mohl ponocný slyšet hrát jejich smuteční pochod. Velice se polekal, přičemž ho obešla taková hrůza, že jenom zavolal: "Pánbůh s námi a zlý pryč!" a upaloval co mu nohy stačily. Druhý den vykládal známým v hospodě, co v noci zažil. Oni se mu však vysmáli: "tak jsi starý a ještě se bojíš? Copak nevíš, že tam pochovali francouzské vojáky i s celou jejich kapelou? Až budou hrát podruhé, tak nás zavolej, ať nás může poslouchat víc!.
Ponocný jim slíbil, že na ně bude pamatovat a jistě je příště zavolá. Ale za rok již nikoho nezavolal. Do roka a do dne totiž zemřel.

O názvu trati "U zabitého"

Cesta z Únanova do Přímětic vedla kdysi přes malá pastviště, jímž se v obci říkalo Malý kopec. Dnes je již toto místo zcela zastavěno domy. Zdejší polní cesta nese název "U zabitého". Podle vyprávění zde pásali pastýři z celého Únanova spolu s přímětickými. Pastýři mívali dlouhé těžké karabáče, jimiž udržovali stáda na pastvinách. Mnohdy však mezi nimi docházelo ke sporům. O tom největším se traduje tato krátká pověst.
Jednou se stalo, že se jeden únanovský a jeden přímětický pastýř dostali do velké bitky. Šlehali po sobě karabáči tak dlouho, až jeden z nich padl ubitý k smrti. Proto se dodnes toto místo jmenuje "U zabitého" a v obci se také kdysi říkávalo:"Půjdeme do Přímětic po zabitý cestě".

Jinglova rokle

V polích mezi Únanovem a Tvořihrázi se nacházela rokle až 15 metrů hluboká. V dřívějších dobách ji nebylo takřka vidět, ze všech stran ji zakrývala osetá pole. O jejím jméně pochází tato místní pověst.
Jednou za třicetileté války jel v zimě z Tvořihráze na koni jezdec jménem Jingl. Najednou se spustila velká chumelenice, že nebylo vidět na krok. Jezdec popoháněl koně, aby byl co nejdříve v Únanově. Ve vánici si však spletl cestu a vjel na kraj rokle. Navátý sníh zde povolil a jezdec se i s koněm zřítil do hlubin rokle. Dlouho je místní hledali bez úspěchu po lesích a teprve při jarní oblevě uviděl hajný hejno vran, jak se vznáší nad jedním místem rokle. Šel tam a uviděl mrtvého koně a jezdce. Hned ho také napadlo, že to je ten ztracený jezdec Jingl. Za chvíli se vše vyjasnilo, hajný se nemýlil, byl to opravdu jezdec Jingl, na jehož paměť dostala rokle své jméno.

O náhrobním kameni

U bývalého dvora směrem na Kuchařovice ležel u cesty velký kámen. Říkalo se o něm, že stál nad hromadným hrobem, do kterého byli pohřbeni francouzští vojáci z doby napoleonských válek. O tomto kameni si lidé v obci po dlouhá léta vyprávěli tuto pověst:
Jednoho dne se rolník Vávra rozhodl opravit maštal a potřeboval nějaký pořádný kámen. Proto se rozhodl použít ten na francouzském hrobě, neboť byl již povalený. Vávra si pro něj zašel, položil ho ke dveřím a liboval si, jak dobře pořídil. Dlouho se ale neradoval, neboť se nenadál, co ho potká. V noci, když celé stavení tvrdě spalo, probudil rolníka Vávru velký rámus. Koně tloukli nespokojeně kopyty a dobytek chřastil řetězy. Vávra spolu s Vávrovou nelenili a šli se podívat, co se vlastně děje. Sotva ale přišli ke dveřím maštale, všechno ztichlo. Když zase za chvíli všichni opět spali, spustil se znovu nový, ještě silnější rámus. Vávra opět vstal a když přišel do maštale - zas bylo ticho. Tak se to opakovalo ještě dvě noci za sebou. Třetí den se Vávrovi rozhodli vrátit kámen ke hrobu a odešli do kostela dát "na modlení". Od té chvíle měli již klid.